AGADIR

Vyhledávání:

osoby
akce
projekty
skladby

Agadir na facebooku:

Agadir na Instagramu:

Agadir na Wikipedii:

Kanál RSS:

Jsme členové
Českého centra Mezinárodního
PEN klubu

Jsme členové
Sdružení Q

Pořady z cyklu
"Agadir: Na strunách naděje"
jsou konány
za finanční podpory
Státního fondu kultury
České republiky

Mediální partneři:

Přihlášený uživatel:
žádný

Vaše IP adresa:
18.226.28.197

Přístupy celkem: 40921608
Přístupy dnes: 9699

Optimalizováno pro rozlišení:
1280x720 a vyšší

Pbh, ve kterm jsem se stal svin

- Dodo, Dodo, jde sem jakýsi člověk!
Fakt. Někdo šel po ulici, jenže vůbec ne k nám. Šel normálně kolem, nás si ani nevšiml. A my dva jsme stáli jako figuríny, takových deset sekund jsem ani nedýchal. Potom křeč povolila a Edita se hystericky rozesmála:
- Ty, nám asi šibe. Nám normálně pošibává! My si tu teď přece můžeme sednout, popíjet kafé, dívat se na telku nebo něco jiného...
Edita šla tedy vařit kafé a já jsem byl zvědavý na lidi. Jestli se zastaví a tak. Postavil jsem se až skoro k samému sklu, ale nikoho jsem nezajímal.
- Chodí? No tak, chodí?- vykřikovala Edita.
- Chodí.
- No a?
- Nic. Jenom chodí.

-Normálně chodí a nic?
-Mhm.
- Kdyby mi to někdo řekl, neuvěřímm - ozvala se Edita za mými zády, položila šálky s kávou na stůl a postavila se vedle mne.
Měl jsem se asi na všechno vykašlat, vypít kávu a číst noviny. Ale já jsem chytil šálek polil jsem kávou sklo před sebou.
- Co ses zbláznil ? - vykřikla Edita a rychle mi trhá šálek z ruky.
- Nikdo si toho ani nevšiml, vidělas? - říkám a beru ze stolu druhý šálek. Kávu rozlévám po skle právě v okamžiku, kdy jde kolem jakási stará babka.
- Přestaň - zavřískne Edita a utírá politý výklad.
Stojím u politého výkladu, ze šálku ještě na zem kapká káva já vidím svého otce na zemi vedle lavičky (dosud nedokážu přejít kolem), jak si vpředu trhá košili a jak k němu zbytečně tahám pospíchající lidi.
Edita utírá výklad. už mi nic neříká, jenom potichu utírá a utírá. Cítím se hloupě.
- Každý je pro každého jenom vzduch, chápeš? Můžeš dostat na ulici infarkt, nikdo si tě ani nevšimne.
Začne mne utěšovat, že za prvé to bylo v boční ulici a za druhé právě v tu dobu tam prý nikdo nešel.
- Blbost. Aspoň deset lidí šlo kolem. Kařdý se otci obloukem vyhnul. A já jsem nikomu nedokázal vysvětlit, proč otec leží na zemi. Kdo si tehdy všímal čtyřletého děcka?
- Nech to být - řekla mi Edita a šla uvařit novou kávu.
Takto se začal náš první den ve výkladu. Aby bylo jasné: měsíc ve výkladu na hlavní ulici. Jsme dobrovolníci pro nějaké šibnuté sociology. Máme prý žít tak jako dosud, jíst, dívat se na telku, spát a podobně. Všude kamery, na nás i na ulici venku. Jsme dobrovolníci za tři sta tisíc.
Dnes je náš dvacátý devátý den. Předposlední. Jsme najedení, ulice nás už přestává zajímat a v telce dávají jakousi reklamu na posilovač svalů. Ten si koupím.
- Pozítří si můžeme začít užívat - říkám Editě.
- Mně bY stačilo normálně žít.
- Kristepane, co je to - normálně žít?
Ale vím, kam míří. Za chvíli začne o děcku.
-Nevím, asi tak, jak žijí naši rodiče nebo sousedi... kdybychom měli už konečně děcko. Copak toho chci tolik? šeptá Edita dále.
Vytáčí mě, normálně mě vytáčí.
- Kdyby tehdy někdo... možná kdyby tehdy někdo otcovi pomohl... možná bych i já žil normálně. Já jsem normálně nikdy nežil, Edit! Nikdy! Matka chodila po veečerech pryč a já ... já jsem zůstaval v okně a díval se, jestli otec přece jen nepříjde. Sotva jsem na to okno vylezl... Stával jsem takto nalepený na sklo celé večery! A potom... později ... myslíš, že jsme měli na kolo nebo na školní výlety? Ani na lyže jsem se třídou nejel! Všichni tenkrát jeli! I ten skrček Pepek jel! A co si myslíš, jak jsem studoval? Ani korunu jsem od matky nedostal! Ani korunu mi neposlala! Dělal jsem noční šichty na hlavní poště. Vykládal jsem pytle... nikdy jsem nežil normálně! Já si chci konečnmě užívat, Edit! Chci si koupit lyžařskou výzbroj, protože mi ten zkurvený lyžařský zájezd chybí. Skrčkovi Pepkovi to bylo i tenkrát jedno. Ale byl tam! Pepek na lyžích byl!
Edita na mě vyděseně hleděla a já jsem se nedokázal zastavit:
- Jen se dívej! Práve skončila reklama! Podívej! Přichází společenská smetánka. Ty motýlky a dekolty! Kdy ty budeš mít takový dekolt a já smoking? Jenom se podívej na ty švédské stoly!
Jak si žerou! To se někomu startuje! Kdo tobě dal milion do začátku? A mně co kdo dal? Víš, že mám plat o dvě padesát za hodinu nižší než čistič záchodů? Četl jsem to minule v novinách! Obyčejný hajzpucák má o pět tisíc ročně víc než já! S vysokou školou! To mám věčně obdivovat toho kreténa Feješe, jak byl v Karibiku a jak se předvádí s tou svou zasranou kamerou? Rychlozbohatlíci jedni! Všichni se chtějí jenom napakovat! Jenom pro sebe a pro rodinu! Hovno jim jde o lidi! Bla.-bla-bla! Obyčejné kydy na kamery! Ať zkusí žít z mé výplaty! Politici!
Nevím, možná tady někde jsem se začal proměňovat ve svini.
Seděli jsme potom tiše až do setmění. najednou mě Edita zatáhla za ruku a mlčky hlavou kývla do ulice.
- Někdo tam leží...
- Není to pes?
- Nezdá se. Je to člověk. nějaký muž...
- Ještě před chvílí tam nikdo nebyl!
- Musel upadnout nebo co. Ale kdy, že jsme si toho nevšimli?
- K čertu. Nikdo nejde. nikdo nejde!
-Zavolejme sanitku!
- Počkej. porušili bychom smlouvui. Víš, že volat smíme jen tehdy, kdyby se jednomu z nás něco stalo... jenom tehdy můžeme volat.
- Jak to, můžeme? Copak jsme nějaké loutky nebo co? Ten člověk možná umíráí. Dodo!
Zalil mne pot:
-Edito, jestli zrušíme smlouvu s agenturou, je našich tři sta tisíc fuč! Měsíc jsme tu seděli zbytečně. Chápeš?
Tehdy se na mne Edita chladně podívala:
- ty ses zbláznil, Dodo.
- Máš pravdu, zbláznil jsem se. Přece to teď nevzdám!
- Ten člověk potřebuje pomoc...
Najednou chlapík vstává. Panebože, on vstává!
-Edit, on vstává! Asi je jenom opilý!
Podívej, jde normálně pryč! - směji se. Směji se, až si musím sednout. Jsem dokonce ochotný vlézt do postele a třeba udělat i toho malého.
- Jsi svině, řekne Edita.
Poprvé jsem zaznamenal, že se venku před výkladem zasravili nějací lidé a nechápavě se na nás dívali.

Zpět